Když jsem začínal před mnoha lety učit, začali mě oslovovat pane profesore, protože to bylo na gymnáziu a shodou okolností se v tomto geografickém prostoru, bůh ví proč, říká gymnaziálním pedagogům “profesore”. Když jsem potom začal učit také na universitě, začali mi říkat pane doktore, protože jsem sice tohoto titulu dosáhl, ale jinou shodou okolností se v tomto geografickém prostoru, bůh ví proč, na akademických titulech velice lpí.

Nejlepší učitelé, které jsem v životě potkal, ale nebudovali svou autoritu na oslovení. Vlastně se při oslovení “paní docentko” nebo “pane profesore” poněkud styděli. Obdivoval jsem je za to, co dokázali, co uměli, čemu všemu rozuměli a jak trpělivě mě učili. Nepovyšovali se na mě, když jsem byl malý. Skláněli se ke mně, aby mi pomáhali růst. Nebál jsem se požádat je o radu, jedině tak jsem se mohl učit. A nebyli slabí, ale laskaví i přísní zároveň. Pevní ve svém životě i přístupu k nám, dětem.

Při návštěvách škol ve Finsku, Švédsku nebo (západním) Německu mi přišlo zpočátku zvláštní, že žáci i studenti své učitele oslovují křestním jménem. Říkal jsem si, co to asi dělá s autoritou? Jak všechny ty neposedné žáky ukázní? Nebudou všem pro smích?

Už dávno se ukázalo, že nebudou. Přesněji řečeno, pro smích budou nejspíš zase jen ti, kteří by svou autoritu stavěli pouze na oslovení a ne na svém pedagogickém přístupu. Společnost se tam nehroutí. Pravidla mezilidského kontaktu se dodržují. Absolventi takových školských systémů získávají i Nobelovy ceny, pokud je to hledisko, které vám přijde důležité.

Dnes sám učím na škole, kde mi říkají “Marku”. Ztrátu své autority jsem nezaznamenal. Naopak, mohu si dovolit být sám sebou. Mluvit s dětmi o jejich i svých pocitech, únavě, radosti, nadšení. Také v Benátecké ZŠ Otevřeno už pět let tykají žáci svým učitelům a učitelkám. Nehledíme na tituly, formální autoritu neposilujeme, spoléháme na tu neformální. Stavíme naše vztahy na vzájemném respektu a úctě s jediným cílem: abychom mohli v bezpečném prostředí všichni společně růst.